Český ráj

Když je v dubnu v horách ještě mokrý sníh a v listopadu už zase, v Českém ráji se dá normálně chodit. Leží nízko, mezi 250 a 500 m, takže je tu tepleji a sušeji než v pohraničních horách. Proto se sem jezdí na jaře a na podzim.

Území mezi Turnovem, Jičínem a Mnichovým Hradištěm je nejstarší chráněná krajinná oblast u nás, vyhlášená v roce 1955. V roce 2005 se stal Český ráj prvním českým geoparkem UNESCO, a to kvůli geologii. Na malé ploše se tu potkávají pískovce z křídového moře a čedičové a znělcové sopouchy.

Skalní města jsou hlavní důvod návštěvy. Hruboskalsko, Prachovské skály a Příhrazské skály jsou bloky pískovce rozpukané do věží a soutěsek, mezi kterými vedou cesty, žebříky a průlezy. Skály se pořád mění, každý rok někde spadne kus stěny.

Hrady jsou tu postavené přímo do skal. Trosky se dvěma věžemi na čedičových sopouchách jsou vidět na desítky kilometrů a staly se symbolem celého kraje. Valdštejn je nejstarší hrad oblasti, Kost v údolí patří k nejlépe dochovaným gotickým hradům v Čechách, Hrubá Skála je zámek na hraně skalního města.

Lezení má tady vlastní historii a vlastní pravidla, která odtud převzali i Sasové. Na pískovci se jistí smyčkami a kruhy, nesmí se magnézium a hlavně se neleze za mokra ani krátce po dešti. Mokrý pískovec ztrácí pevnost a poškodí se natrvalo.

Koupat se dá v Jinolických rybnících nebo ve Věžáku, oba jsou mělké a rychle se prohřejí. Turistika je tu většinou v okruzích na půl dne, což je pro rodiny s dětmi hlavní rozdíl proti horám.

Nejlepší jsou brzká rána v létě a pak konec září a říjen, kdy v soutěskách zůstává mlha a bučiny nad skalami se barví. V zimě je tu ticho, ale cesty ve skalách namrzají a žebříky kloužou.