Orlické hory

Když je o víkendu ve Špindlu fronta na vlek, na Šerlichu se lyžuje bez čekání. Orlické hory jsou nejméně navštěvované z našich pohraničních pohoří a je to hlavní důvod, proč sem jezdit.

Hřeben se táhne asi 50 km podél polské hranice a vrcholí Velkou Deštnou s 1 115 m. Chráněná krajinná oblast je tu od roku 1969. Tvarem připomínají Krušné hory v malém, mírný svah k východu a strmější k západu do podorlické pahorkatiny. Hřeben je zalesněný a nad les vystupuje jen místy, takže se výhledy hledají z rozhleden a z pasek, ne z holých vrcholů.

Vlhko je tu větší, než by výška napovídala, a sníh drží od prosince do března. Běžkařská magistrála měří přes 60 km a vede převážně lesem, takže se po ní dá jet i za větru, kdy je na krkonošském hřebeni nesnesitelně.

Zemská brána je nejhezčí místo oblasti. Skalnaté údolí Divoké Orlice na hranici, kde řeka teče mezi žulovými balvany a přes ni vede kamenný most z 19. století. Na jaře při tání je to jediné místo u nás, kde se dá vidět divoká voda v takové sevřenosti.

Opevnění z třicátých let je tu na každém kroku. Podél hřebene stojí desítky pěchotních srubů a dělostřelecká tvrz Hanička, které se nikdy nepoužily. Hanička i sruby na Dobrošově se dají projít s průvodcem a patří k nejzachovalejším u nás.

Lyžuje se v Deštném, Říčkách a na Šerlichu. Střediska jsou menší než v Krkonoších, zato se v nich nestojí.