Sardinie je druhý největší ostrov Středozemního moře a leží uprostřed západní části mezi Itálií, Korsikou a Tuniskem. Od pevniny ji dělí přes dvě stě kilometrů, což je na středomořské poměry hodně, a ta izolace se na ní podepsala. Má vlastní jazyk, vlastní kuchyni a pamětihodnosti, které nikde jinde nenajdete, protože zdejší civilizace se rozvíjela stranou od hlavního dění.
Za pověst nejhezčích pláží Itálie vděčí ostrov geologii. Podloží je z velké části žulové a granodioritové, ne vápencové, a rozpadá se na hrubozrnný křemenný písek, který je bílý a nedrží nečistoty. Voda nad ním má proto sytě tyrkysovou barvu i v hloubce několika metrů. Nejznámější je souostroví La Maddalena na severovýchodě, dnes národní park, a pláž Cala Mariolu nebo Cala Goloritzé v zálivu Orosei, které jsou dostupné jen lodí nebo pěší cestou přes hory.
Klima je typicky středomořské, ale s jednou zvláštností. Přes ostrov fouká maestrale, tedy severozápadní mistral, který přichází přes Lyonský záliv a je v zimě a na jaře silný a studený. V létě je slabší a přináší úlevu, ale západní pobřeží kvůli němu bývá větrné a s vlnami, což z okolí Porto Pollo a Chia udělalo evropské centrum windsurfingu. Východní pobřeží je v závětří a klidnější.
Sezona u moře trvá od června do konce září. Voda má v červnu kolem dvaadvaceti stupňů, v srpnu šestadvacet a v září se drží nad čtyřiadvaceti. Denní teploty vrcholí v srpnu kolem jednatřiceti stupňů a od června do září neprší prakticky vůbec. Vnitrozemí je jiný svět: pohoří Gennargentu má vrcholy přes osmnáct set metrů, v zimě na nich leží sníh a v odlehlých vesnicích Barbagie se žije pastevecky.
Nejzvláštnější sardinská věc jsou nuragy. Jsou to kamenné věže s kupolovitou klenbou stavěné bez malty mezi lety zhruba 1800 a 700 před naším letopočtem a na ostrově jich zbývá kolem sedmi tisíc, tedy jedna přibližně na každé tři kilometry čtvereční. Největší komplex Su Nuraxi u Barumini je na seznamu UNESCO a má centrální věž s několika patry a kolem ní vesnici. Nikde jinde na světě podobná stavba není a dodnes se přesně neví, k čemu sloužily.
Kontrast mezi severovýchodem a zbytkem ostrova je výrazný. Costa Smeralda byla v šedesátých letech postavena od nuly jako luxusní letovisko a je z celého Středomoří jedním z nejdražších míst. Jižní pobřeží kolem Chia a Villasimius je dostupnější a stejně hezké. Alghero na severozápadě je katalánské město, kde se dodnes mluví variantou katalánštiny, protože ho ve čtrnáctém století osídlili Aragonci.
Prakticky se z Prahy létá do Cagliari na jihu nebo do Olbie na severovýchodě, cesta trvá kolem dvou hodin. Ostrov je velký a doprava po něm pomalá, z Cagliari do Olbie je to skoro čtyři hodiny. Auto je nutné, protože k nejhezčím plážím vede jen prašná cesta a veřejná doprava tam nejezdí.