Sicílie

Sicílie je největší ostrov Středozemního moře a leží tak jižně, že její nejjižnější bod je blíž Africe než Římu. Od Tuniska ji dělí necelých sto padesát kilometrů, od italské pevniny v Messinské úžině sotva tři. Ta poloha určuje všechno: léto je africké, sezona nejdelší v Itálii a přes ostrov přechází vzdušné proudění z pouště, které umí i v květnu vyhnat teplotu ke čtyřicítce.

Uprostřed východní části stojí Etna, nejvyšší činná sopka Evropy s výškou kolem tří tisíc tří set metrů, která se ale po každé erupci mění, takže se její oficiální výška každých pár let přeměřuje. Je aktivní prakticky nepřetržitě a její erupce jsou většinou efuzivní, tedy s pomalu tekoucí lávou, ne výbušné. Právě proto je bezpečná natolik, že se na ni jezdí lanovkou a terénními vozy až nad dva a půl tisíce metrů. Nahoře je i v srpnu chladno kolem deseti stupňů a v zimě se na svazích lyžuje, takže je Sicílie jediné místo, kde se dá dopoledne stát na sněhu a odpoledne se koupat. Výstup k aktivním kráterům je možný jen s horským průvodcem a podle aktuální situace ho úřady omezují.

Sopka zároveň dělá východní část ostrova úrodnou. Sopečná půda kolem Etny je bohatá a drží vlhkost, roste na ní vinná réva pro víno Etna Rosso z odrůdy nerello mascalese, citrusy, pistácie z Bronte a mandle. Zbytek ostrova, hlavně vnitrozemí a jih, je naopak vyprahlý, s vysušenými kopci a strništi, které v létě vypadají jako severní Afrika.

Léto je tvrdé. Červenec a srpen mají běžně přes dvaatřicet stupňů a když zafouká scirocco, horký jižní vítr od Sahary, vyšplhá teplota přes čtyřicet a s ním přijde i jemný prach zakalující oblohu. Právě na Sicílii byla v srpnu 2021 naměřena hodnota 48,8 stupně, nejvyšší dosud uznaný evropský rekord. Rozumnější čas na návštěvu je květen a červen nebo září a první polovina října, kdy je vzduch kolem sedmadvaceti stupňů a moře pořád ještě přes čtyřiadvacet. Sezona u moře drží od června do poloviny října.

Historie je na Sicílii vrstevnatější než kdekoli jinde v Itálii, protože ostrov postupně ovládli Řekové, Kartaginci, Římané, Byzantinci, Arabové, Normani, Španělé a Bourboni a každý po sobě něco nechal. Údolí chrámů v Agrigentu má nejzachovalejší dórské chrámy mimo Řecko. Syrakusy byly kdysi lidnatější než Athény a jejich divadlo je vytesané přímo do skály. Mozaiky ve vile Casale u Piazzy Armeriny pokrývají tři a půl tisíce metrů čtverečních a dochovaly se proto, že je ve dvanáctém století zalil sesuv bahna. Katedrála v Monreale spojuje normanskou stavbu s byzantskými zlatými mozaikami a arabskou výzdobou, což je kombinace, kterou jinde nenajdete.

Pobřeží má tři odlišné podoby. Severní kolem Cefalù a Palerma je hornaté, s oblázkovými plážemi pod skalami. Východní kolem Taorminy je nejfotogeničtější, protože nad ním stojí Etna, a antické divadlo v Taormině má sopku přímo v pozadí jeviště. Jihovýchod kolem Noto a Ragusy je barokní, protože po zemětřesení v roce 1693 se celá města stavěla znovu od základů a v jednotném slohu. Západ u Trapani má solné pánve s větrnými mlýny a odtud se pluje na Egadské ostrovy.

Za pozornost stojí i souostroví na sever od Sicílie. Liparské ostrovy jsou sopečné a Stromboli je jedna z mála sopek na světě, která vybuchuje pravidelně každých pár desítek minut, takže se na ni chodí za soumraku dívat z lodi.

Prakticky se z Prahy létá do Catanie nebo Palerma zhruba dvě a půl hodiny a v sezoně jsou lety časté. Ostrov je velký, měří přes dvě stě padesát kilometrů, takže se bez auta prakticky neobejdete. Dálnice vedou po severním a východním pobřeží a jsou rychlé, silnice ve vnitrozemí jsou pomalé a na mapě zavádějící. Historická centra měst jsou uzavřená zónou ZTL, do které se bez povolení nesmí, a pokuta chodí do Česka i s ročním zpožděním.