Madeira leží devět set kilometrů od pevninského Portugalska a šest set kilometrů od marockého pobřeží, tedy zhruba na úrovni Casablanky. Přesto se na ní nekoupe jako v Africe a nejezdí se sem kvůli pláži. Je to strmý sopečný ostrov, který se z hloubky Atlantiku zvedá k vrcholu Pico Ruivo ve výšce osmnácti set šedesáti dvou metrů, a jeho hlavní devízou je krajina a to, že se tu dá chodit po horách celý rok.
Počasí je nezvykle stálé a je za tím kombinace oceánu a pasátu. Voda kolem ostrova se přes rok mění jen mezi osmnácti a třiadvaceti stupni a vzduch nad ní se chová stejně: v únoru má Funchal kolem devatenácti stupňů ve dne, v srpnu kolem pětadvaceti. Rozdíl šesti stupňů mezi nejchladnějším a nejteplejším měsícem je něco, co v Evropě jinde nenajdete. Noci neklesají pod třináct stupňů ani v lednu.
Rozdíl mezi severem a jihem je zato obrovský. Pasát tlačí vlhký vzduch od severovýchodu, ten naráží na hřeben uprostřed ostrova a sráží se, takže na severním pobřeží kolem Santany spadne přes dva tisíce milimetrů srážek za rok a je tam skoro pořád zataženo. Jižní strana s Funchalem zůstává v závětří, je suchá a slunečná, se srážkami kolem šesti set milimetrů. Proto je na jihu celé osídlení i všechny hotely a na sever se jezdí na výlet. Platí tu pravidlo, které místní znají: když prší ve Funchalu, na druhé straně ostrova je jasno, a naopak.
Na severních svazích roste laurisilva, vavřínový prales, který je pozůstatkem lesů pokrývajících ve třetihorách jižní Evropu a severní Afriku. Po době ledové zmizel skoro všude a na Madeiře přežil, protože ho pasát trvale zásobuje vlhkostí. Je na seznamu UNESCO a tvoří asi pětinu plochy ostrova. Stromy v něm jsou obalené mechem a lišejníky, které vodu z mlhy zachytávají a nechávají skapávat do půdy, takže les si vlastní vláhu doslova vyrábí.
S vodou souvisí i to, co je z Madeiry nejznámější. Levady jsou zavlažovací kanály, které od patnáctého století rozvádějí vodu z deštivého severu na suchý jih. Vedou po vrstevnicích, jsou téměř bez převýšení a podél nich se táhne pěšina, takže vznikla síť pohodlných tras v délce několika set kilometrů, které procházejí pralesem, tunely a nad údolími. Nejznámější jsou Levada do Caldeirão Verde a Levada das 25 Fontes, obě s dlouhými tunely, do kterých je potřeba čelovka. Vedle nich jsou i skutečně horské trasy, třeba hřebenovka z Pico do Arieiro na Pico Ruivo, která vede po schodech vytesaných do skály a v mlze je náročná.
Pláží ostrov skoro nemá, protože pobřeží je skalnaté a sopečné. Písek je tmavý, a to i tam, kde je: v Machicu je pláž z písku navezeného z Maroka. Přírodní bazény v Porto Moniz jsou vyhloubené lávou a doplňují se přílivem. Kdo chce ležet na písku, jezdí trajektem na sousední Porto Santo, ostrov s devítikilometrovou zlatou pláží, kam je to dvě a půl hodiny plavby.
Funchal stojí za den procházení. Má tržnici Mercado dos Lavradores s tropickým ovocem, staré město s výtvarně pomalovanými dveřmi, botanickou zahradu nad městem a lanovku na Monte, odkud se dolů jezdí v proutěných saních řízených dvojicí mužů v bílém. Jsou to původně dopravní saně z devatenáctého století a dodnes brzdí podrážkami bot.