V lednu bývá v Praze pět stupňů a šedivo celý den. Na Klínovci deset a slunce. Není to výjimka, takhle vypadá kus každé zimy a je to nejlepší důvod, proč v tu dobu vyjet nahoru, i když se zrovna nelyžuje.
Důvod je v tom, jak je země posazená. Hory po obvodu, uprostřed nížiny, a vlhký vzduch od západu se do vnitrozemí dostane až vypršený. Na Šumavě a v Beskydech proto spadne přes 1 200 mm srážek za rok, na Žatecku 450. Trojnásobek, a přitom je to tři sta kilometrů.
Druhý rozdíl dělá výška. Mezi Hřenskem se 115 m a Sněžkou s 1 603 m je v roční průměrné teplotě zhruba deset stupňů. V květnu tak může být v Polabí 28 stupňů a na krkonošském hřebeni přitom leží sníh. Počítejte s půl stupněm na každých 100 m nahoru a k tomu s větrem, který ten rozdíl ještě zvětší.
Zima v nížinách je krátká a sníh se nedrží. Nahoře vydrží souvislá pokrývka od prosince do dubna a rozdíl mezi Krkonošemi a Krušnými horami bývá větší než mezi dvěma po sobě jdoucími zimami. Jaro přijde rychle, mrazíky do poloviny května jsou pravidlo. Léto je nejklidnější část roku, jen s odpoledními bouřkami, které se rodí nad horami a táhnou k severovýchodu. Na turistiku je nejlepší září a první polovina října, kdy je vzduch nejčistší a je vidět nejdál.
Vodu máme sezonní. Rybníky a přehrady se prohřejí koncem června a nad 20 stupni se drží do konce srpna. Mělká voda je přitom o několik stupňů teplejší než hluboká, takže Máchovo jezero a Lipno se koupou dřív než Slapy nebo Orlík. A stejně rychle zase vychladnou.
Výhoda domácího cestování jsou vzdálenosti. Z Prahy do Krkonoš dvě hodiny, na Šumavu dvě a půl, do Beskyd čtyři. Dá se tedy vyjet podle předpovědi, ne podle rezervace udělané v lednu, a o víkendu přejet z deštivé půlky země do suché.